Po návratu z Jizerské padesátky jsem zvažoval svoji účast na dalším
laufařském podniku zahrnutého do seriálu Ski-Tour, který se letos
jede pod heslem poznej Česko na běžkách. Velké Karlovice, jak se u
nás říká, máme u huby a protože se ke mně donesla informace, že se v
případě Karlovské padesátky jedná o pěkný závod se skvělou
atmosférou, dospěl jsem k rozhodnutí, že se tohoto podniku
zúčastním.
Abych věděl, do čeho vlastně lezu, jel jsem si den před samotným
závodem do Karlovic trasu projet a udělal jsem moc dobře. Závodní
okruh má takový typický valašský ráz. Krpál nahoru a z krpála hned
dolu. A pokud nahoru, tak zásadně stromečkem a pokud dolu, tak pěkně
zprudka a pěkně zostra. Zkrátka jemně řečeno, každý si tu najde co
mu pasuje a zároveň s tím i to, co zrovna nemusí. Ale pojďme pěkně
po pořádku.
Sobotní ráno překvapilo nebývalým mrazem. Po celou dobu cesty se
ručička teploměru nehnula a držela si konstantní hodnotu. Na
počítači to ukazovalo mínus šestnáct a celou cestu jsme se marně
utěšovali, že se přece musí oteplit. Nestalo se. Ve Velkých
Karlovicích jsem vylezl z auta a hned tak promrzl, že jsem si ani
nemohl šňůrky u lyžáků zavázat. Třepal jsem se jak drozdovi ocas. Na
start jsme šli mírně posilněni iontovým nápojem, jehož hlavní
ingrediencí je nezaměnitelná vůně a chuť trnek.
Moderátor neúnavně promlouval k závodníkům. V jednom bodě jsem ho
poslechl a vědom si svých běžecko-lyžařských kvalit, způsobně jsem
se zařadil na chvost startovního pole. Podle hlasatele se na start
postavil maximálně možný počet lidí a o dvě stovky byl překonán
rekord z minulého roku. Tímto číslem, šesti set závodníků se
vyčerpala maximální možná kapacita pro tento závod. Mimochodem,
dostihová dráha stáje Valencio byla pokrytá samou stopou. Jedna
vedle druhé nasázené po celé šířce dráhy poskytovaly krásný pohled
na celé závodní pole. Startovní výstřel z brokovnice přežili všichni
závodníci a taktéž rogalista kroužící s kamerou nad hlavami
účastníků.
Do závodu jsem nastoupil s jasnou ambicí podpořenou logickou
aritmetikou. Jestliže Jizerku jedu šest hodin a teď jsem se vydal na
distanci pětadvacet kilásků, je jasné, že se to rovná číslům
znějícím něco jako polovina. Polovina trasy, poloviční čas. Vše co
umažu pod tři hodiny beru jako úspěch. To co případně dám navrch,
bude motivací ke zlepšení do dalšího roku.
Úvod byl nádherný, vyfrézované stopy byly jako z pohádky. Nicméně,
po chvilce se počet stop snížil na polovinu a začal boj o posty. Mě
se to samozřejmě netýkalo, ale se zájmem jsem pozoroval dravce, jak
se mezi sebou dokážou pěkně drcat. Pod lesem se zástup běžkařů
zastavil. Zde se stopa markantně zúžila na šířku, která možná stačí
tak akorát na šířku rolby. To byl parádní špunt. Toto se mi jevilo
jako slabší místo trasy, která je jinak moc pěkná a povedená. Nu
což, tak jsme chvilku postáli a počkali až se dlouhý živý had dá do
pohybu. Tady jsem se pochválil, že jsem poslechl hlasatele a necpal
se nikam dopředu.
Musím povědět, že profil trasy prověří každého běžkaře. Protože
okruh je v délce 25 km, jedou ho ti, co se vydali na trasu padesátky
dvakrát. Tomuto závodu se taky, jak jsem se na webu dočetl, říká
Valašská Marcelionga. Do soboty jsem nechápal proč, teď už to vím.
Jestliže říkám, že je profil kopcovitý, tak zároveň s tím musím
dodat, že je tam hodně dlouhá pasáž, kde jedete rádoby po rovince.
Vypadá to jako rovinka, ale přitom je to pořád mírně do kopečka.
Zpátky si myslíte, že pojedete z kopce. Ano, pojedete, ale není to
zadarmo. Musíte buď jet soupaž a to taktéž není žádná sranda nebo
pořád kvedlat a šoupat nohama. Jak jsem řekl, trať je neúprosná a
prověří každého, protože na rozdíl od trasy v Jizerkách si nemáte v
podstatě kde odpočinout. Abyste jeli, musíte pořád makat, jinak
totiž stojíte. A jak víme, kdo chvíli stál, tak stojí opodál, jinak
řečeno, startovní pole vám ujede.
Naštěstí to není jenom nějaká fádní makačka. Projíždíte Karlovicemi,
proplétáte se mezi baráky, domky a dřevěnicemi, které tvoří krásný
reliéf krajiny a Valašska vůbec. Okolo trasy stojící lidé vám fandí
a klidně nabídnou čaj nebo kalíška mimo regulérní občerstvovací
stanici. Při přejíždění silnice z jednoho břehu na druhý stojí
pořadatelé a spolu s Policí ČR zastavují provoz. Prostě, je to
pestré, se vším všudy.
Závěrečné dva, tři kilometry jsou dost dobré a výživné. Pokusím se
to trošku popsat. Jedete kolem potoka po takových houpačkách až
dojedete do místa, které se vysloveně zalomí ostře doleva. Po
prudkém kopci v délce zhruba sto padesát metrů, který jinak než
stromečkem nezdoláte, je prudký sjezd s pravotočivou zatáčkou s
přejezdem přes potok. Už jenom trefit mostek je docela kumšt. Jak
jsem předpokládal, v tomto sjezdu jsem nedokázal ukočírovat své
zlaté žluté Fišery a napral to přímo do břehu. Naštěstí kontrolovaně
a cíleně. Štěstí přeje připraveným. Špinavé rukavice a bunda jsou
zanedbatelné ztráty. Chvilku jsem se tam plácal a stíhal sledovat,
že nejsem jediný, kdo má v tomto místě problémy. Nechci být nikterak
škodolibý, ale pocit, že nejsem až takové kopyto, když se tam vymele
spousta dalších, mně nebyl proti srsti. Začínalo mi to připomínat
legendární grotesky Laurel a Hardy. Slovník těch, včetně mě, kteří
jsme se potkali tváří v tvář s matičkou zemí nebyl pro slabé povahy.
Člověk si nějak ulevit musí.
Jakmile překonáte houpačku jak zvon, kde sjíždíte zprudka na další
mostek, musíte řádě máknout, abyste vyjeli nahoru. Protože pokud to
nedáte, tak začnete prostě couvat, což není na běžkách ideální
způsob jízdy. Pokud to dáte na první dobrou, máte před sebou další
prudký sjezd s levotočivou zatáčkou s výjezdem na sjezdovku, na
jejímž konci je bouda s řadou lidí čekajících na vlek. Tady je
maximální obezřetnost a opatrnost na místě.
Po jejím překonání je železniční přejezd. V tomto místě je nezbytná
nutnost se rozhlédnout, protože jak bylo na začátku závodu řečeno,
vlak má vždy přednost. Myslím si, že ani mých sto deset kilo by
srážku s železným ořem neustálo.
Jestliže zdárně dojedete až sem, dá se říct, že máte vyhráno. Jedete
totiž opět po tréninkové dráze dostihové stáje Valencio. Máte
spoustu stop vedle sebe, nemusíte hlídat koho kudy budete
předjíždět. Do cíle to máte slabý kilometr, můžete jet soupaž a
vyhlížet cílovou bránu s kobercem. Lyže mi po celou dobu jely
fantasticky, máza se mně moc povedla a tak jsem si tu soupaž konečně
řádně vyzkoušel. V této chvíli jsem si v sobě taky tak trošku lehce
hodnotil závod, který se mi hodně líbil a překonal má očekávání.
Závěrečný čas, který mě v cíli uvítal byl pro moji maličkost z říše
snů. Hrubě jsem ukrojil ze svého předsevzetí a laťku jsem si
postavil hodně vysoko.
Strašně moc bych chtěl pochválit pořadatelský sbor a všechny, kteří
stáli po celé trase závodu. Přátelská, pohodová atmosféra, podpořená
perfektním servisem v cíli se mně náramně zamlouvala. Velmi chutný
guláš s polévkou servírovaný v teplé jídelně Základní školy byl
jenom bonus na příjemném zážitku, který si z této soboty nesu domů.
Kdo chtěl, mohl hned po závodě jít spláchnout pot do sprchy a
dokonce využít k regeneraci těla saunu.
Závěrem dodám snad jenom to, že do mého osobního kalendáře akcí,
kterých bych se chtěl účastnit, bude Karlovská padesátka
stoprocentně zařazena. Budu muset hodně máknout, aby se mi podařilo
příští rok dosažený čas obhájit.
A ještě přidám jména kolegů ze stopy, kteří si taky vychutnali
příjemnou, domácí atmosféru závodu. Na distanci padesáti kilometrů
to byl Jiří Mišák s vynikajícím časem 4:28:21. Na distanci dvacet
pět kilometrů potom Josef Ptáček, Ondřej Ptáček, Slávek Floreš, Petr
Šimoník, Mirek Lysáček, Staňa Dubčák, Jožka Kolínek.
Nedá mi to, abych nenapsal, že Radek Bačo dojel na distanci 25 km na
suprovém pátém místě, René Slánský na výborném dvacátém místě. Tomáš
Jemelka na padesátce na krásném třicátém devátém místě.
Všem zúčastněným gratuluju k dosaženým časům a umístění.
Dubinátor Kolo-běžky
Jestliže se Vám článek líbil, sdílejte jej prosím na FB.